pondělí 15. října 2012

Polskie Morze

/přepis deníku/

Berlín, metro U5 ve směru Hönow

Ve vlaku U5, „Zug nach Hönow“, jako v Rudišovi. Jedu do Polska, kdesi ve vesnici jménem Seeberg Dorf, která leží na berlínským dálničním obchvatu, mě má vyzvednout auto jedoucí směr „Kolobrzeg“. Ten nápad jet sám na polský pobřeží Baltu mě napadl náhle, v pátek někdy dopoledne.
K polskýmu moři se z Prahy nejsnáz jede přes Berlín, tak jsem koukl na spolujízdu, našel kluka, co jel večer v 8, zavolal Kristýně, jestli můžu přespat u ní, našel další spoj, auto jedoucí až k polskýmu moři, pak vlak v neděli večer z Gdaňsku do Čech, noční, koupil mapy polských přímořských letovisek a bylo to. Celou tu dobu jsem měl v hlavě představy, jak polské moře vypadá. Představuju si vybledlé obrázky, šedé moře, písek, bezbarvé lesy, omšelé barevné stavby, starou rekreační architekturu, tlusté Polky, bledé muže a děti.
Berlín. Už abych zmizel. Šel jsem ulicí v Mitte kolem nedávno vyklizeného squattu, už měl vysazená okna a připravovali ho k rekonstrukci. Na fasádě ještě zbyly poslední zoufalé statementy bývalých squatterů, „wir bleiben alle“, než je odsud vyklidili. Naproti byl bílý, skoro prázdný, designově sterilní obchod s mraženým jogurtem v mističkách, vedle kavárno-květinářství-hudebniny a všude spousta butiků s designem. Metro smrdí ne thérem, jak psal Rudiš, ale spálenou gumou a vyjetým olejem ze strojů.
Jedním z mých problémů jest to, že mám u všeho neustále pocit, že to není hotové.

Sarbinowo, neděle, asi 9 hodin ráno

Poláci snídají malé pivo. Fotím si krásnou slečnu, co prodává trička s nápisy jako „Nejsem kaktus, musím pít“ nebo VODKA – CONNECTING PEOPLE. Usmívá se, nevadí jí to. Ráno na nohou už v 7, probudilo mě světlo a asi ruch kempu, prostě jsem vylezl ze spacáku a šel na pláž, kde to bylo tak hezký, že jsem hned běžel zpět pro plavky, voda byla ledová, když se z ní pak člověk vynořil, kůže pálila, až to štípalo, což vyvolávalo touhu se znova ponořit, krása. Pláž byla prázdná, ale pomalu se objevovali běžci, chodci, pejskaři, ve vodě nikdo.
V kempu Němci, co mě sem přivezli, ještě spí. Kluk přes spolujízdu, co mě nabral u dálnice v Berlíně a jeho kámoši, mladý z Drážďan. Dva kluci a holka. Cestou autem jsem se dozvěděl, že existuje hudba „stoner“ a „desert rock“. Jinak s tím klukem moc sranda nebyla. Ale měli auto a když jsme přijeli do Kolobrzegu, pršelo, takže jsem nabídku na společný kempování neodmítl. Nechtělo se mi v dešti sám někde v lese stavět přístřešek ze svý celty…nakonec se to ale vybralo, byla jasná noc.
Kolobrzeg, neměcky Colberg, staré oprýskané činžáky připomínají lepší časy za Pruska asi, velké šedivé paneláky vedle nich ty horší časy, jsou jich celá sídliště a nejsou to žádné bytovky, obří paneláky jako v Praze.
Když se blížíme do Sarbinowo, vidíme na nebi asi 20 čínských lampionů, jak letí, vítr je unáší od pobřeží do vnitrozemí. Taky v dálce vidíme z lesa stoupat sloup kouře.
Městečko, spíš vesnice, ze které se v létě stává resort, dunělo taneční muzikou, rodinky a páry korzovaly po hlavní silnici. Vulgární nevkus. Ale holky krásný. Když si ještě představím, že jsou katoličky…
V kempu vznikl zmatek, holce v recepci jsem rozuměl dokonale, ale přivedla nás ke karavanu. Až pak jsem pochopil, že „namiot“ je stan…ďábel se skrývá v detailech. Německý ekvivalent „prdel na hrnec“ je „sedí to jako pěst na oko“. Hm. Musím se rozhodnout, jestli na vlak do Čech nasednu už dnes nebo až zítra večer.

Koszalin, neděle odpoledne, asi tři čtvrtě na čtyři

Tak jsem se právě rozhodl opustit Polsko až v pondělí. Nesnáším to, když musím učinit rozhodnutí. Mnohem lepší je, když děj prostě plyne a vše na sebe navazuje, zapadá do sebe.
Nuže, takže jsem posnídal, zaplatil, vysral se a vyrazil na průzkum Sarbinowa. Šlo se těžko, postupoval jsem jen pomalu, pořád se otáčel za hezkýma holkama nebo se zastavoval u stánků, kde prodávaly zmrzlinu, zeleninu, bůhví co. Ladný, šestnáctiletý nymfičky s nevinným stydlivým výrazem, který už ale znají pravidla hry, znají je dokonce moc dobře.
První, co mě zaujalo, byl asi holubník, pak pár domů, první hezká fotka ale byla až asi autodrom u pláže. Pak jsem toho nastřílel hodně, kafe v mozku pracovalo, endorfiny se vyplavovaly, každá scéna byla fotogenická. Pláž se mezitím z půlky zaplnila, všichni si přinesli a postavili barevné ohrádky chránící před větrem, takže podél břehu se táhl nepřetržitý barevný pruh, strakatá stuha.
Došel jsem ke kostelu z červených cihel, byl plný lidí, za ním byl plácek s lavičkami, taky už plně obsazený, lidé posedávali na trávě nebo stáli, mezi lavičkami jsem rozeznal několik soch Ježíše. Pak začala mše a z repráčků na kostele se ven linul hlas kněze, lidé venku se taky účastnili, fotil jsem je, cítil se trochu trapně, no ale nešlo jinak, bylo to příliš neodolatelné, kolem toho chodily páry v plavkách, děcka s nafukovacíma delfínama, připadal jsem si jako Martin Paar, Marcin Parek popolsky, pak jsem šel do obchodu shánět známky, mladej kluk kolem dvaceti si kupoval kondomy a Marlboro, „this is the best shopping in life“, řekl jsem mu, usmál se, poděkoval zdvořile, trochu stydlivě, já mu záviděl, určitě dneska někde na pokoji nebo v lesíčku udělá jednu z těch kobjetek šťastnou, venku dál jela mše. Bylo toho už na mě dost, jel kolem bus, zeptal jsem se řidiče, kam jede, řekl „Mielno“, nevěděl jsem, kde to je, ale dal mu tři zlotý a nastoupil, haj hou.
Mielno byl další resort, vzdálený asi deset milometrů, o něco větší, bombastičtější, taky měl „pouť“, tj. automaty, air hockey, kolotoče atd, to tady má každej resort. Hlavní rozdíl byl v pláži. Od města ji odděloval pás betonových protitankových zátaras z druhé světové asi, písek pokrývali lidé, kam až oko dohlédlo. Polední slunce pálilo, Poláci pili pivo a vodku, Poláci a Němci, jiný národnosti tu nepotkávám, lidi ještě ostřejší než v Sarbinowu, svalovci vylepaní a potetovaní, ostří hoši a bitches, fotři s knírama, fotim, fotim, fotim, snímky se zlepšujou, to, co jsem cvakal v Sarbinowu už je ve srovnání hovno, ale uvidíme, pak zase nasedám na minibus, směr Koszalin. Tam přichází odmlka. Je to-

Ve vlaku z Gdyně do Helu

Už nevím, co jsem chtěl napsat, že to je. Ale ve zkratce: otřískaný město, šedý se socialistickým nádražím, dávám si pivo a jakýsi knedle plněný mletým masem, na zahrádce hrabalovský nádražky se dávám do řeči s chlápkem, co se později představí jako Zbyšek, starej plešatej v džínový bundě a sluchátkama v uších, nejdřív pije kafe a vůbec se mnou nemluví, jen mě tak jako pozoruje, ale když se na něj podívám, pár vteřin mi ostře hledí do očí a pak prudce odvrátí hlavu, je to trochu děsivý, současně komický.
Bavíme se o hudbě. On poslouchá Judas Priest, heavy metal a hard rock, dozvídám se. Pak o komunismu. Chtěl by ho zpátky. Když řeknu, že se Polsku daří ekonomicky dobře, agresivně na mě vyjede, je dost vážnej, skoro se nesměje.
Pak se mi omlouvá, že k nám v roce 68 přijeli s tanky, on sám byl někde u Šumperka. Nakonec vybalí lejstro a na něm něco nakreslenýho gotickým písmem. Tvrdí, že to kreslí on a že mu platí 60 tisíc za tři dni.
Na nádraží to pak rozseknu: jedu do lesa k jezeru spát. Jenže jak čekám na peróně, spustí se liják, starý zaprášený nádr omývá voda, voda teče proudem z kanálků, co mají staré lokomotivy podél střechy, je to romantické, ale už se mi moc do lesa nechce, rozhodnu se proto jet až do přístavu Gdynia.
Cestou podřimuju, pak se s někým bavím, snažím se z holky a staršího chlapa dostat, kde jsou fajn pláže, ale je to trochu na nic, snaží se a smějou, ale posílaj mě do města Sopoty, já chci, aby mě poslali do přírody, někam na samotu.
Gdynia. Průmyslové předměstí, obrovský přístavní jeřáby, dost sešlý je to, Polsko je o hodně, hodně otlučenější a zanedbanější než Čechy, teď teprv vidím, jak je to u nás už německý, vypulírovaný.
Gdynia, odsud je Ana Borowská, kde je jí asi konec? Fotím v dešti marínu. Hotel ve stylu soc. realismu s katolickým křížem vedle. Křížů všude dostatek. Náladu mám dobrou, kupuju si lístek směr Hel, to je taková kosa kolem gdaňskýho zálivu, která ho chrání, nebo spíš hráz a Hel leží na samým konci, špičce tý hráze, dál už je jenom moře. Jak budu spát netuším, ale dobrá nálada mě neopouští. Když ale sednu do vlaku, mám toho najednou všeho dost, kdybych mohl, radši bych byl doma a ráno šel do práce. Dobrodružná průzkumnická nálada mě opouští. Naproti mně ve vlaku sedí divnej chlápek s patkou, možná gay, pořád mě pozoruje a tváří se u toho hrozně utrápeně a jakoby žensky afektovaně. Krajina, kterou projíždíme, není hezká, je zmoklá, zubožená, plná dílen, skladů, slepenin, trosek. Stmívá se.
Hlavou mi běží: kde budu v Praze bydlet? Je správný, že do práce dávám kus sebe? Co kdybych to přestal dávat do práce a místo toho to dával do jinejch věcí? Co bych pak ale dělal pro živobytí? Musím se vrátit do toho Kolobrzegu nafotit to panelákový sídliště a vůbec to tam bylo fotogenický.
Z představy, že dneska spím venku v mokru, zítra ve vlaku a pak rovnou do práce mně už ani není nějak radostno, jen se tak unaveně s pokrčením ramen pro sebe pousměju; co, no, zvládnu to, ale musim?
Pán naproti se rozpovídal, docela milej tatík z Krakowa, nervózní, že strávil celej den ve vlaku. Jede za rodinou na dovču k moři. Ujišťuje mě, že zejtra bude „ladna pogoda“, že nebude pršet, že tady prostě musí pršet jednou denně kvůli moři, že si to žádá gradient, hm, asi inženýr, říkám, že v Chorvatsku maj taky moře, ale neprší tam, mávne rukou, „to je jiný klima“, říká, jestli jsem Slovák, Čech říkám, on zas mávne rukou, „Čechoslovák! To je to samý.“ Pak zas nic neříkáme, když se naše pohledy střetnou, povzbudivě se usmívá, pořád ale nervózně poposedává a kontroluje mobil a mojí mapu, je to nervák prostě, hubenej těkavej střízlík.
Jedem a jedem, v okně paneláku, které žlutě svítí do noci, stojí hezká ženská v černým spodním prádle, co tam asi dělá? Ach jo. Chci být taky někde v takovém pokoji, je to otrava, ne tady se střízlíkem cestou deštěm do Helu.
Pak mi říká, že bude hezky a že se mám vysrat na vlak a jet zpátky lodí. Ve Wladislawowě vystupuje, podává mi ruku a mizí, vlak se vyprázdní, pak ale nastoupí skupina ožralejch padesátníků na tahu, dělaj bordej, řvou, ach jo.

Sopot, pondělí odpoledne

Sedím u dřevěného altánku na pláži a piju pivo. Prší, zmokl jsem. Je to rozmarný léto. Ale Sopot! Zatím nejhezčí z polských měst.
Je to vznešené město, nebo aspoň bývalo, to je vidět hned na secesním nádraží. Omšelé secesní domy s dřevěnými přístavky různě nabarvenými a vyřezávanými, pobaltská noblesa, trochu zašlá, tak to má být. Trochu mi Sopot připomíná lotyšskou Jurmalu. Chtěl bych tu žít chvilku, nebo se aspoň zastavit, radši mimo sezonu, bydlet v tom dřevěném přístavku. Sopot je trochu jako z písničky od Nohavicy, poetický začátek 20. století. Poláci, Němci… nikdo jiný studenou krásu Baltu neocení.
Hodně tu prší. To jsem poznal včera v Helu. Vlak mě vyklopil na malém nádražíčku, kde na verandě spali dva kluci ve spacácích. Taky chodci s batohama. Smáli se, říkali, že měli stan na pláži, ale strhli ho a šli sem, protože déšť byl moc silnej. Šel jsem se pak s deštníkem projít do města, chodil asi hodinu, hledal nevím co, asi lepší přístřeší, hospody ještě měly otevřeno, bylo teprv něco po jedenácté, ale nechtělo se mi sedět a pít pivo. Lilo jak z konve, prošel jsem město a vrátil se na nádraží. Tomek už spal, Pawel byl ještě vzhůru a hodně komunikativní, říkal mi, že Tomek ušel za jedenáct dní podél pobřeží od německých hranic až sem, na Hel. To je asi 350 kilometrů. Tomek říkal, že bych neměl chodit sám, přitom ale taky šel osamotě. Podivovali se mojí nafukovací karimatce. Doporučovali mi několik hezkých míst, kroutili hlavou nad tím, že jsem tu tak nakrátko, i nad volbou míst, kde jsem byl, Sarbinowo, Mielno…turistický pasti plný automatů, já ale neměl úmysl jít do přírody jako oni, teď jsem trochu litoval, když Pawel mluvil o útesech a lesích a moři.
Spali jsme asi tři hodiny, do pěti do rána, pak se sbalili a šli pryč. Rozloučili jsme se u vstupu do města, kluci šli dál svůj puťák podél pobřeží, já zas měl plán nemít plán. Svítalo, bylo teplo, vlhko po propršelé noci, rackové lítali, město spalo, jen pár lidí, úklidová četa a popeláři, prostě místní, prošel jsem městem a lesem na cíp poloostrova, tam se nahý vykoupal, moře bylo jakoby teplý, nikde nikdo, konečně vlny, bylo to první otevřený moře, krásná očista po propocený noci ve spacáku. Vypnout myšlení: OFF. Pak jsem šel umytý lesem kolem betonových pevnůstek, které tu Poláci zbudovali na obranu před Němci, Hel se držel dlouho, až nakonec ho Hitler dobyl, Poláci jsou na to hrdí, pocit, který neznáme, naše betonový bunkry byly vždycky jenom na ozdobu.
Pak zpátky do města, trajekt jede až za dlouho a stojí moc, takže na vlak, už zas dusno, plno, Hel je turistický letovisko, kam se valí jeden přeplněnej vlak za druhým, v kupé na sedačce ztrácím vědomí.
Zpátky v Gdyni. Zmatkuju u pokladen, málem koupím lístek na vlak, který odjíždí za chvíli a jede 18 hodin v kuse přes Ostravu do Prahy, nakonec se rozhodnu držet starého plánu jet v noci z Gdaňsku přes Wroclaw. Jedu místo toho teď vlakem do Sopot. Kde jsem teď. Přestalo pršet. Už zas svítí slunce. Jdu dál podél moře směr Gdaňsk. Má tenhle výlet nějaký smysl? Kdybych měl říct historku, nevěděl bych o čem mluvit, přitom se mi tu líbí. Je to asi nepřenosný.

V kupé ve vlaku v Jablonném nad Orlicí, úterý, 8:42

Noční přestupy sotva chycené, spaní na nádražích pár hodin, nejistota, co přinese zítřek. Co někoho vyčerpává, mě nabíjí životodárnou energií. Pravidelný osmihodinový spánek, pravidelná strava, večerní pivko se stále víc stejnými kamarády, to mě naopak vysiluje a ničí.
„Sem průvodčí vůbec nechoděj nebo co!“ řve někdo. „Sme v Čechách, každej na něco nadává,“ říká otráveně holka vedle. Z lesů se kouří, je mlha a chladno. Ach, mám to rád, to český pohraničí. Průvodčí je mladý, sympatický, vypadá jako herec nebo dobrodruh, co to dělá kvůli zážitkům. Ale to si myslím jen já, blázen.
Nuže: po pláži jsem došel do Gdaňsku. Rozdíl ani začátek jsem žádný nepostřeh, Sopoty prostě plynule přešly v gdaňskou pláž. Rozloučil jsem se s mořem a vydal se zeleným parkem po pěší promenádě směrem k městu. Pod břízami hráli dědkové karty, po stezce klouzali cyklisté, na lavičkách osamělé postarší východoevropské ženy kouřily cigaretu se starostlivým výrazem „život je těžký“, chtěl jsem jednu vyfotit, ale vycítila to, zvedla se a šla kouřit jinam.
Stezka přešla v obří několikaproudovku mezi paneláky, „Alej Jana Pawla II.“, obří moderní kostel vypadající jako moderní verze starého kostela, hnus. Zpocený jsem se vláčel vedrem po té silnici sídlištěm asi pět kilometrů až k nádraží „kolejky“, tam mě dostihla realita, zpráva z redakce, jestli zejtra můžou počítat s textem ode mě. Dojel jsem do Gdaňsku na hlavní. Gdaňsk, Danzig. Loděnice, kde to Walesa spustil, jsem viděl z vlaku, jinak to město má kouzlo, pruská výspa, obří cihlové stavby z bohatých časů, hrdý hanzovní přístav, hledám internetovou kavárnu, saxofonista hraje na bulváru melancholické „those were the days hen things…“, kavárnu nakonec najdu, už jich moc není, pak ve vlaku, spím, Wroclaw přestup, stíhám, kupodivu nemá zpoždění, teď ještě stihnout ten v Ústí nad Orlicí a budu muset dnes psát. Ach jo.
Konec výletu do starého opravdového světa, ve kterém jsou neznámí lidé, cizí řeč, spaní venku, vlaky, autobusy, déšť, moře, špína, radost, smutek, samota, setkávání, pivo, kafe…a kde není facebook, zprávy, e-mail, mobily, Mám rád výlety do toho starého, ubývajícího světa.

Ústí nad Orlicí, ve vlaku do Prahy

I druhý přestup přesně chytám, trochu reviduju své kritické názory na polské dráhy, krásnou nádražku tu mají, s točenou Holbou, škoda, že vlak už zas odjíždí…najednou bych fotil i tady, pozoruhodný, jak co začne jako focení polských pláží volně (ale nevyhnutelně) přejde do focení deníku.
Polští siláci…je tam hodně fakt nařachanejch vyholenejch typů, co vypadají nebezpečně, ale mají často křehké slečny, když s nimi mluví, jsou samá něžnost…asi jsou to v podstatě hodný kluci, co jen hodně naposilovali. S jedním jsem jel z Gdaňsku do Wroclawi, s obří sportovní taškou přes rameno chodil i na záchod, tahal z ní a syčivě otvíral jedno pivo za druhým, poslední si dal k snídani v pět ráno po probuzení ve Wroclawi, odbíhal se svojí taškou pořád někam kouřit „s kolegou“, telefonoval s přítelkyní medvídkovským hlasem…hodnej, srandovní méďa.

1 komentář: